Pokročilé
Tipy a triky
Virtualizace pomocí VMWare Server | Virtualizace pomocí VMWare Server |
|
|
|
| Zhlédnutí: 10991 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Napsal filbar | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Středa, 25 červenec 2007 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Aktualizováno ( Pondělí, 16 červenec 2007 ) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
S rostoucím výkonem počítačů je stále běžnější virtualizace i na domácích počítačích a proto si v následujícím článku ukážeme jak si nainstalovat volně dostupný prostředek pro běh hostitelského systému a také jak v něm hostitelský systém zprovoznit. WMWare nabízí volně ke stažení také WMWare Player, který ale neumožňuje tvorbu virtuálních PC. Sice na internetu existuje několik návodů jak si vytvořit virtuální stroj i s pomocí tohoto produktu, proč to dělat, když je k dispozici zadarmo(stačí registrace) mnohem lepší program, ve kterém si můžeme virtuální stroje i vytvářet. InstalaceVMWare server si můžeme stáhnout z této stránky, kde musíme ještě potvrdit, že souhlasíme s licencí. Následně se nám objeví seznam balíčků. Pro Linux jsou k dispozici balíčky ve formátu .rpm, nebo archivu .tar.gz. V případě, že vlastníme distribuci s podporou rpm máme situaci jednodušší, jelikož nám bude stačit pouze konfigurace. Jinak rozbalíme archiv a přistoupíme k instalaci, kterou spustíme příkazem ./vmware-install.pl jako root. Skript se nás zeptá kam umístit instalaci. Pokud výchozí umístění akceptujeme stačí pouze mačkat klávesu enter. V případě, že ale požadujeme jiné umístění než výchozí, tak je instalátor docela dotěrný. Místo toho, aby odpověď na první otázku In which directory do you want to install the binary files? jako prefix, vnucuje nám vytváření složek o adresář výše. Pokud teda odpovíme třeba /opt/vmware,bude se snažit vytvořit adresáře jako sbin, lib, include v /opt. Takže je třeba být při instalaci pozorný. Pokud zadáme neexistující adresář, instalátor se ještě dotáže jestli se má adresář vytvořit. Na závěr instalace jsme dotázání jestli se má spustit konfigurace. Jestliže odpovíme záporně, stačí jí spustit později příkazem vmware-config.pl. Tady také budou pokračovat ti, kteří si vmware nainstalovali z distribučního balíčku. Jako první krok musíme odsouhlasit licenci. Po jednotlivých obrazovkách licence se pohybujeme mezerníkem. Licenci potvrdíme napsaním yes. Výchozí místo pro instalaci ikon a souboru menu lze ponechat na výchozí hodnotě, protože jinak by se nemusela objevit v menu. Teď konečně přichází ta hlavní část konfigurace vmware, u které je dobré dávat větší pozor. Pokud instalátor nenajde vhodný předkompilovaný modul pro naše jádro, dotáže se nás, jestli ho má zkompilovat, na což odpovíme samozřejmě kladně(yes), protože bez modulu by vmware nefungoval. Problém může nastat pokud nemáme nainstalované gcc. Dále musíme odpovědět na otázku, kde se nacházejí hlavičkové soubory jádra, což je obvykle adresář /lib/modules/verze_jadra/include/. Pokud chcete mít funkční nastavení sítě ve virtuálních strojích, zpozorněte ještě více. Jestliže vmware najde více síťových rozhraní, tak zvolíme, které má být spojeno v bridgi s virtuálním rozhraním. Toto je nejjednodušší přístup k síti. Pokud máme např. IP adresu 192.168.2.155, tak virtuálnímu stroji přiřadíme adresu se stejného subnetu, což je v případě 24 bitové masky(255.255.255.0) v tomto případě 192.168.2.x. Takovou konfiguraci ovšem nemůžeme vždycky použít a proto vzniknul NAT, na který se nás vmware ptá po té, co záporně odpovíme na otázku konfigurace dalšího bridge. Vmware můžeme nechat, aby sám našel nepoužitý subnet, který použije pro NAT. Jako pokročilejší uživatelé Linuxu odpovíme záporně(no) a síť si nadefinujeme sami. Postupně odpovíme na adresu rozhraní, kterou budeme do virtuálních počítačů zadávat jako výchozí bránu, síťovou masku(nejběžnější je 24 bitová 255.255.255.0) a jestli chceme definovat ještě další síťové rozhraní v režimu NAT. Poslední mód síťového rozhraní je pouze pro komunikaci s hostitelem bez přístupu do vnější sítě, které definujeme stejným postupem jako rozhraní NAT. Po dokončení kompilace modulů jsme ještě dotázaní na port, na kterém má vmware naslouchat pro přístup z jiných PC a zadáme sériové číslo, které jsme obdrželi po bezplatné registraci na VMWare. Jelikož je součástí konfigurace je kompilace jaderných modulů, tak z toho vyplývá, že konfiguraci bude nutné opakovat po každé aktualizaci jádra. Před samotným spuštění čeká ještě ty, kteří si zvolili používání NATu drobná úprava iptables a konfigurace. Do iptables přidáme: iptables -t nat -A POSTROUTING -j ACCEPT a zajistíme, aby toto pravidlo zůstalo v iptables nastálo. Jak to provést závisí na použité distribuci. Rovněž je nutné připsat někde do startovacích skriptů příkaz: echo 1 > /proc/sys/net/ipv4/ip_forward který spouští předávání paketů mezi fyzickým a virtuálním síťovým rozhraním. Instalace virtuálního strojeTeď už konečně přišel čas na spuštění vmware. Odkaz na spuštění by se měl nacházet v menu. Pokud tomu tak není, stačí v konzoli zadat příkaz vmware a na obrazovce se ukáže dialog, dotazující se jestli se chceme přípojit k lokálnímu PC, nebo k nějakému v síti. Po přihlášení k lokálnímu PC se ukáže samotná obrazovka s vmware obsahující prozatím jedinou kartu s několika tlačítky. V levé části() se nachází seznam nainstalovaných strojů. Nahoře vidíme menu s panelem nástrojů. Tvorbu nového stroje započneme kliknutím na tlačítko , které spustí průvodce, na jehož první obrazovce stačí zmáčknout tlačítko . Na další obrazovce máme na výběr mezi Typickou() a Vlastní() konfigurací. Rozhodně doporučuji vybrat . Výběr operačních systémů, které lze pod VMWare provozovat je docela velký, jak zjistíme z následujícího kroku průvodce. Po výběru typu hosta(operačního systému) lze ještě zvolit jeho příslušnou verzi. V případě Linuxových distribucí je seznam sice docela strohý, pokud však nenajdeme tu naši distribuci stačí vybrat tu nejpodobnější. Rozhodně to není problém. Také nezapomeneme pojmenovat stroj a určit adresáře, kde se mají jeho soubory nacházet. Pokračujeme rozhodnutím kolik procesorů má virtuální stroj obsahovat(jeden, nebo dva) a jestli má být privátní(přístup k němu bude jenom z lokálního PC). Při výběru kolik paměti chceme virtuálnímu systému nechat nám pomáhají tři ukazatele, které znázorňují: minimum paměti pro hosta, doporučené množství paměti a maximální množství paměti, po kterém se začne swapovat na disk. Výchozí nastavení sítě je bridge, přepínači si lze vybrat i NAT, přístup jenom k hostiteli, nebo bez sítě. Poslední serií nastavení představuje místo na disku. Začneme výběrem typu SCSI adaptéru. Klidně můžeme ponechat i původní . Tento adaptér bude použit pro emulaci virtuálního disku. Předtím než si vybereme jestli chceme emulovat IDE, nebo SCSI si ještě vybereme jestli se má vytvořit nový disk, použít již dříve vytvořený disk, nebo využít disk fyzický. Po výběru jestli chceme disk ATA, nebo SCSI určíme jeho velikost, jestli chceme celé místo alokovat ihned a v případě, že máme souborový systém, který neumožňuje soubory větší než 2GB, tak můžeme obraz disku rozdělit do 2GB částí(). Ještě si soubor s imagem disku pojmenujeme a případně počkáme než se naalokuje potřebné místo a jsme hotovi. Úpravy virtuálního strojeV levé části- se nám ukáže první nainstalovaný stroj a v hlavní části programu se objeví karta s informacemi o stroji. Protože nám výchozí nastavení asi nebudou stačit pokračujeme kliknutím na tlačítko , které vyvolá dialogové okno se dvěma záložkami a . Nás bude zajímat hlavně první záložka. Protože disketová mechanika je již v dnešní době velmi zastaralá, tak jí asi odstraníme i z virtuálního stroje tlačítkem . Pro instalaci hosta rovněž asi nechceme používat pomalou mechaniku, místo které si zvolíme použití ISO image. Určitě také chceme mít z hosta přístup k USB zařízením. Ta si přidáme stisknutím tlačítka a v průvodci si vybereme položku a klikneme na a . S USB souvisí jedno omezení VMWare. Najednou lze v hostovi používat pouze dvě USB zařízení. Jako poslední si ještě určitě do hosta přidáme zvukový adaptér(->). Konfigurační panel uzavřeme tlačítkem Budiž a nyní již nic nebrání nastartování hosta tlačítkem se zelenou šipkou. Ve stavovém řádku se nám objeví varování "". Tím se prozatím nemusíme zabývat. Až dokončíme instalaci, tak se podíváme do adresáře, kde jsme instalovali VMWare a najdeme podadresář lib/isoimages, který obsahuje právě iso soubory s VMWare Tools. Po jejich připojení odpovídajícího obrazu v Nastavení virtuálního stroje můžeme spustit jejich instalaci, kterou získáme lepší napojení na hostitele, jako je automatické přízpůsobení virtuální obrazovky do okna VMware, což aktivujeme v menu -> a ->. Také se již začne automaticky přemísťovat kurzor mezi obrazovkou hosta a hostitele, bez přepínání klávesovou zkratkou Ctrl+Alt. Jako poslední možnost bych uvedl pořizování snapshotů, což znamená uložení určitého stavu systému, ke kterému se později můžeme vrátit.
Powered by !JoomlaComment 3.22
3.22 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| < Předch. | Další > |
|---|